Jak voní Island
Kdybyste se zeptali, jak voní Island, řekla bych, že sírou, čerstvě praženými rybami a mořem.
Vůně moře je tu daleko intenzivnější, než na dalších místech světa, kde člověk potká oceánský živel. Tady se vám ten pach řas, soli a lepkavé vlhkosti zažere hluboko pod kůži, skoro až do podvědomí. Stejně tak, jako věčně přítomný odér síry, který je cítit při každém sprchování. Velká část místních obyvatel totiž používá při topení i ohřívání vody energii z místních geotermálních zdrojů.
Na Island vyrážím kvůli ptákům. Zatímco kolegové se chystají spořádaně konferovat na mezinárodním sexuologickém sympoziu v Reykjavíku, já využívám příležitosti právě probíhající hnízdní sezóny mnoha místních druhů a hned po příletu začnu prozkoumávat ptačí cvrkot v okolí této severské metropole. (I když slovo metropole mi právě v souvislosti s Reykjavikem nejde úplně dohromady.)
Jako bidwatcher a začínající ptačí fotograf jsem si vytyčila jasný cíl. Poznávat neznámé krajiny skrze jejich opeřené obyvatele. Laskavý čtenář jistě pochopí, že trávit dny konferenčním bzukotem, když o pár kilometrů dál mohu sledovat útesy plné papuchalků, znamená v mém případě útrapy srovnatelné s nejhoršími druhy středověkého mučení. Do podrobností jistě netřeba zacházet.
Jedna koferenční. Na chvilku jsme se setkali a sdíleli tipy na výlety.
A tak do palubních zavazadel balím techniku. Měřím, vážím, kontroluju. Chvíli jsem v covidu nelítala. Evidentně jsem vypadla ze cviku. Navíc jsem během posledních dvou let začala fotit pořádně a tudíž vezu úplně jinou výbavu. Sbalené zavazadlo si dokumentuji, přehledně na žehlicím prkně, jak jinak? Protože kdo to má při dalším balení znovu vymýšlet.
Zjišťuju, že obsah fotobatohu s notebookem sice perfektně splňuje požadavky na rozměry palubního zavazadla, ale ani náhodou se nevejde do limitu 7kg. A to mám ještě osobní věci, které fakt do fotobatohu nenarvu. Chvíli si připadám, jak dva koumáci z večerníčku A je to. Pak dojdu k závěru, že nezbývá než se spolehnout na volná palubní kila kolegů. To musí klapnout.
Zároveň dle rad různých průvodců kombinuju vrstvené ošacení jako na březnové focení. Což v praxi vypadá tak, že narozdíl od cest do Asie s sebou táhnu v polovičním kufru dvojnásob oblečení. Prostě blondýna v akci. Ale zima je prevít.
5. července - Odlet z letních Čech.
Člověku, který odlétá na začátku července z tropicky rozpálené Prahy, se zimni bunda a několik vrstev termo prádla jevi jako šílenost. Předpověď v Reykjavíku ale na další dny hlásí vytrvalý déšť, teplotu kolem 10°C a vítr. Silný vítr. Co taky čekat od ostrovní destinace na úrovni Grónska, kde i v létě zůstávají ledovce a jejíž severní část je za polárním kruhem?
Několik dnů před odletem pak i v naší domovině prší, což mi oživí představivost stran vrtochů počasí do té míry, že na poslední chvíli kupuji nepromokavé trekové boty (moje první!) a poncho pláštěnku. Tento kousek apartní garderoby můžu soudě dle rozměrů zřejmě úplně klidně použít i jako fotostan. Dělám si srandu. A přitom nemám ani tušení, jak si pláštěnku, boty i termoprádlo nakonec užiju.
Pláštěnka se hodí už na letišti
Mezinárodní letiště v Keflavíku, kam našinec přistane, je od hlavního města Reykjavik asi 45 minut cesty. Vítá nás pošmourno, šedivá obloha a déšť. První příležitost pro poncho pláštěnku na sebe opravdu nenechá dlouho čekat. Ostentativně se do ní soukám už v příletové hale. Přece hned nezmoknu.
Spojení mezi Keflavíkem a Reykjavikem zajišťuje několik autobusových společností, jejichž služeb jsme využili (Flybus). Dostaneme se tak na terminál CSI, kde přesedneme na navazující minibus stejné společnosti až do centra města. Do srdce Reykjaviku totiž velké autobusy nesmějí.
Přes kapky deště sleduji, jak se za okny busu míhá jednotvárná krajina plná náhodně rozházených sopečných kamenů porostlých mechy a lišejníky. Tahle fádní scenérie ve mně na první dojem opravdu nevzbuzuje žádné zvláštní okouzlení. Přemýšlím, proč jsou z toho Islandu všichni tak unešení.
Vevnitř se utěšuju myšlenkou, že jsem tu přece kvůli ptákům a ne nějaké meteoriticky ujeté krajině. Takže mě to nerozhodí. Větrné a plačtivé počasí si ale žádá přehodnotit můj původní plán a vymyslet plán B (BUDE hnusně), popřípadě plán C (CO když bude ještě hůř).
Jedna ze dvou hlavních tříd Reykjaviku večer po příletu.