Velryby, delfíni a sem tam nějaký ten papuchalk
Druhý den, světe div se, svítí slunce. Díky časovému posunu ráno nemůžu dospat. V Reykjavíku je o dvě hodiny méně. Vyrážím na recepci prověřit možnosti, jak se co nejdříve dostat k vysněným papuchalkům. Recepční hotelu mi ale jen potvrzuje, co vím. Bez auta tu člověk nedá ani ránu.
Slunečné ráno na pobřeží.
Vůz bude až za pár dní, takže akčně vyrážím na moře s jednou z místních společností, které nabízejí plavby za pozorováním velryb a papuchalků. Schválně vybírám malý člun jen pro pár lidí.
Starý přístav v Reykjavíku, odkud vyplouvají exkurze na moře.
Zjišťuji, zda můj zoom objektiv 200-600 mm nebude na lodi problém. Nakonec mohu na palubu vzít i fotobatoh, protože jedeme jen v pěti, což je minimální počet osob, aby kapitán mohl vyplout.
PRUMA III je naše lodička.
Průvodkyně mi pomáhá nasoukat se do ochranného obleku a vesty. Dovídám se, že je Chorvatka a ona říká, že trochu poznává češtinu. Potěší ji, když jí vyprávím, že jsem zrovna před pár dny dorazila z její domoviny, kde jsem fotila ptáky.
Beru brýle proti větru, vyměňuju kšiltovku za neodfouknutelnou fleesovou kapuci, utěsňuju všechny suché zipy, nasazuji foťák a s vítězoslavným pocitem kosmonauta z NASA nastupuji do člunu.
Na otevřeném moři je krásně. Po chvíli si sundavám brýle a užívám si jízdu “nahoře bez”. Večer budu mít sice oči červené jako králík, ale v tu chvíli je mi to fuk. Foťák mám schovaný dole u nohou, aby při jízdě kvůli šplíchancům mořské vody nepřišel k újmě.
Frčíme na místa, kde se krmí velryby a delfíni. Vítr a trocha vlhké slané tříště při jízdě nevadí. Moře je tady díky mísení dvou oceánských proudů neuvěřitelně živé a v malém člunu má člověk silný pocit kontaktu s přírodou.
Kapitán občas zpomalí. V tu chvíli vstáváme, pozorujeme hladinu kolem člunu a zvěčňujeme své zážitky na snímače toho, co má zrovna kdo po ruce. Zatímco posádka mobiluje, já opírám nerozvážně rantl clony objektivu o kraj neoprenového člunu. A šup! Stačí malá vlnka a clona letí do vody. Do prčic!
Ve vteřině mi dochází, že nejspíš dobře řeže vodu, takže půjde rychle ke dnu. Už ji odepisuji, když průvodkyně volá: Ne ne, vznáší se, tu vylovíme. Kapitán se snaží na pravoboku nahmatat clonu ve vodě rukou. Nakonec musí ještě trochu zacouvat s lodí. Druhý pokus a vítězoslavně ji tahá ven. Spontánně mu tleskám. Je to borec. V duchu si říkám, jak bylo dobré obalit foťák neoprenovým maskováním. Hodí se i na moři.
Po zbytek plavby ale fotím “na vostro” bez čerstvě nasolené clony. Je pod mrakem, takže to nevadí. Začínáme vidět první velryby. Nejdřív hřbety. Pak i ocasní ploutve, které jsou pro každého kytovce unikátní. Něco jako vizitka.
Průvodkyně co chvíli zapichuje ukazováček napjaté paže kamsi do dálky nad vodní hladinu a já ji objektivem následuju. Díky šestistovce opravdu nemusím řešit svoji krátkozrakost. Co chvíli se z úst průvodkyně ozývá "minke whale", což je plejtvák malý, nebo "humpback", keporkak. V přístavu říkali, že dnes je toho vidět celkem dost a měli pravdu.
Vydechující keporkak.
Podle rozvášněné gestikulace průvodkyně postupně začínám mít pocit, ze spatřit ocasní ploutev keporkaka je něco jako vytáhnout si u kartářky obzvláště šťastnou kartu pro tento den. Zřejmě nás teď čekají už jen sama pozitiva a sociální jistoty. Alespoň pro dnešek.
Nádavkem můžeme pozorovat delfíny s mláďaty. Zdá se mi, že na chvíli ostřím na mládě vyskakující z vody, ale na rozhoupaném člunu není čas na prohlížení fotek. Snad tam něco bude.
Jak se fotí na moři
Focení z paluby malého člunu je dost specifická zábava. Řeknu to takhle. Pokud váš foťák není vybaven dobrým autofocusem s nějakým svižným systémem trackování (sledování bodu ostření), můžete se jít klouzat. I tak je to slušná makačka.
Od pasu dolů pracujete na stabilizaci toho, co se děje s lodí. Od pasu nahoru zkoušíte naopak stabilizovat to, co se odehrává před vaším objektivem. Přitom se s okem na hledáčku zkoušíte opírat o kde co a stejně to funguje vždy jen na chvilku.
Jako bývalá cvičitelka aerobiku a dalších podobných legrácek okamžitě uvažuji o tom, že by před další podobnou exkurzí nebylo od cesty udělat následující přípravu. Najít si v nejbližší posilovně bosu (kdo neví, popis třeba zde), stoupnout si na něj a se zoomem v ruce zkoušet zachytit hozený nebo po zemi puštěný míč v prostoru posilovny. To by myslím velmi dobře odpovídalo cílovému výkonu na lodi.
Periferním viděním ale zachytím nějaké opeřence a vracím se myšlenkami zpět na loď. Kolem nás těsně nad hladinou pravidelně létají buřňáci. Na některých místech jsou na vodě shluky ptáků, převážně papuchalci, ale i velcí racci. Jsou to místa bohatá na potravu a dá se tudíž čekat přítomnost velryb. Při přejezdu na další místo dokonce fotím ve vlnách alkouna s typickou čárou u oka. Je to krasavec.
Alkoun úzkozobý (Uria aalge).
Chvílemi je kolem lodi tak živo, že prostě pálim od boku jeden snímek za druhým. Snažim se, aby to bylo aspoň trochu ostré. Ale jinak fotím oslova všechno, co peří má. Vůbec si nevšimnu, že mimoděk zachytím i tereje v letu. Zjistím to až doma v teple při zpětném procházení snímků z lodi.
Terej bílý (Morus bassanus, Sula bassana)
Najednou kolem nás krouží řada rybáků dlouhoocasých (Sterna paradisaea). Vydávají pro ně tolik typický křik, který se mi během dnů na Islandu vryje hluboko do paměti. Průvodkyně nás varuje, že pokud nad hlavou uslyšíme právě tenhle křik a nacházíme se v jejich hnízdišti, máme si krýt hlavu, nekoukat vpravo ani vlevo a okamžitě se zdekovat do auta.
Rybáci si totiž celkem vehementně hájí hnízdní teritorium. Jejich agresivní nálety na vetřelce v rajónu si ničím nezadají s Hitchcockovými filmy. V horším případě vám mohou rozklovat hlavu do krve.
Později máme možnost se přesvědčit na vlastní kůži. Zatím tomu ale nevěříme. Čas s velrybami rychle utíká. Po necelých dvou hodinách kapitán znovu zařazuje plnou rychlost a uhání s lodí k nedalekému malému ostrůvku Engey, při jehož březích trávíme asi deset minut pozorováním menší kolonie papuchalků.
Papuchalk severní (Fratercula arctica)
Účastníci zájezdu se kochají pohledem na vtipná stvoření. Jejich zvukové projevy naznačují chuť ty barevné ptáčky přinejmenším pořádně pomazlit (nechtěla jsem psát “sežrat láskou”, ale sedlo by to). Chvíli jsem z těch roztomiloušů také nadšená.
Pak ale začnu fotit a v tu ránu narozdíl od zbytku osazenstva vydávám trochu jiné zvuky. Zjišťuji totiž, že ty malé bestie jsou zatraceně rychlé. Ačkoli svým pohybem připomínají spíš nepovedenou karikaturu letu, dokáží v pohodě držet krok s naším člunem. A to v plné rychlosti.
Prý se jim pro jejich způsob letu přezdívá mořský klaun. Jako šašek si ale při prvních pokusech o zachycení papuchalka v letu připadám spíš já. Ještě budu muset chvíli trénovat, než to klapne.
Příjezd do Starého přístavu. Míjíme Harpu - kuturní centrum, kde probíhají konference. A také vojenské lodě spřátelených zemí.