Vzájemné sympatie
Třetí den je hnusně, chvílemi ještě hnusněji. Meluzína venku kvíli o sto šest. Předpověď silného větru nelhala. Každý normální člověk by zůstal pěkně v teple. Moje umanutost je ale silnější. Přece tu nejsem kvůli vysedávání v hotelovém pokoji. Hned, jak ustane déšť, vyrážím na malou procházku po pobřeží směrem na sever.
Beru s sebou jen krátký objektiv s pevným ohniskem 135 mm. Mám k tomu přinejmenším dva rozumné důvody. Pošmourné počasí a šero tenhle čiperný světelný objektiv zvládá o dost líp, než můj dlouhý safari zoom (to je přezdívka, žádný oficiální název).
A druhý důvod je čistě praktický. Krátké sklo s tělem foťáku v pohodě schovám pod neoprenový obal, čistě pro případ, že by zase začalo pršet, protože tady jeden fakt neví. Takže v kombinaci s teplou bundou mám možnost užít si fotovycházku, i kdyby se čerti ženili.
Vydávám se k moři. Když dorazím na pobřežní promenádu, opře se do mě silný vítr. Žádná romantika. Na obličeji cítím jemnou deštivou mlhu, která chvílemi přechází v déšť. Během prvních pár metrů zvažuji, jestli to celé byl vůbec byl dobrý nápad.
Kšiltovku upevňuji fleecovou kapucí a přes ni ještě kapuci bundy. Fičí jako prase. Ne, nejsem žádný otužilec, pravda. Ale kurňa, je červenec. Vítr podle aktuální předpovědi na mobilu dosahuje padesáti kilometrové rychlosti. A zřejmě ještě zrychlí.
Na promenádě jsem asi za exota. V protisměru potkávám jen jednoho člověka. Místního běžce, který se vrací z míst, kam mám namířeno. Je v kraťasech a tričku. Jasně. V pohodě. Chápu, že slovo “léto” může mít v každém kraji jiný význam.
Pěšina za městem mě po chvíli přivádí k nádherné pláži plné oblázků z porézního sopečného kamene. Kousek od břehu plave skupina kajek mořských. V dálce na vlnách zahlédnu černý flek, který rychle fotím. Na displeji se ukáže, že to je alkoun obecný.
Silné poryvy větru jakoby vůbec nevadily buřňákům. Dokonce se zdá, že si to užívají. Všímám si, že se s rozkoší sobě vlastní nechají vynést na proudu vzduchu až kousek nad útes, kde chvíli na místě tančí, než zas letí dál.
Buřňák lední (Fulmarus glacialis)
Takže když stojím asi dva metry od stěny útesu zády k větru, každou chvíli se přímo přede mnou vynoří buřnák, několik sekund zůstane stát ve vzduchu a pozoruje mě. Pak se spustí dolů a ztratí se nad mořskou pěnou. Je to dost úchvatná podívaná, když si přímo kousek před vámi takhle impozantní zvíře nechá větrem čechrat peří a u toho vás se zájmem okukuje. Přemýšlím, jestli chápe, že naše sympatie jsou vzájemné.
Postupně dojdu až k přívozu na výletní ostrůvek Videy. O pár dní později zjišťuji, že jsou tam prý také papuchalci. Dnes ale přívoz kvůli větru nefunguje.
Začíná silněji pršet. Trochu mi omrzly prsty. Tenké fotorukavice z merino vlny, které jsem přibalila pro každý případ, jsem tentokrát frajersky nechala na pokoji. Příště už takovou blbost neudělám. Na hotel přicházím úplně vyšťavená. Při zpáteční cestě bylo třeba zabrat celým tělem proti větru. Prostě islandské léto, jak má být.
P. S. Za městem najdete vikingské prolézačky i mořskou pannu z železného šrotu a ztroskotanou bárku.