Ať nám ty ryby při návratu lezou ušima

Jestli mě něco stran jídla na Islandu překvapilo fakt hodně, tak tyhle tři věci. První překvápko bylo báječně kyselé espresso v Harpě a zdejší převaha kyselé kávy obecně. Druhé trochu rozpačité překvapení byla odpověď kolegy, když mi na otázku: “Chceš ochutnat místní Skyr?” naprosto klidně odpověděl “Ne, proč?” A třetí velmi pozitivní šok bylo moje oblíbené australské zázvorové pivo Bundaberg, které jsem objevila v jedné vesnické sámošce na výpadovce do vnitrozemí za naprosto směšně nízkou cenu (jedno asi za 50 Kč). Ale pěkně popořádku.

Stravování na Islandu není žádná láce. Vždy, když jsem vyrážela do Singapuru nebo třeba i do Australského Perthu, slýchávala jsem, jak je to tam drahé a kdesi cosi. To ale fakt není nic proti Islandu.  

Pochopitelně jde o velmi subjektivní hodnocení. Záleží na tom, jak dlouho tu jste, zda zůstáváte v okoli hlavního města nebo cestujete a také kde chcete jíst a zda vůbec, protože to jde pochopitelně řešit i čínskou nudlovou polévkou z pytlíku. 

Jenže to dost dobře nejde, když zároveň tak trochu ujíždíte na gastroturistice. Jinými slovy, pokud jedním z důvodů, proč cestujete, je i autentická lokální kuchyně, instantní nudle vás duševně neuspokojí. 

Takže, pár postřehů ke kuchyni, kterou můžete ochutnat právě v Reykjavíku a jeho blízkém okolí. První tip je siť street foodu s názvem Reykjavik Fish Restaurant. Rozhodně si nenechte ujít jejich Fish and chips z čerstvé tresky nebo Arctic Char Fillet z lososa s pečenou zeleninou. 

Menu restaurace Reykjavik Fish Restaurant.

Jejich rybí polévka mě moc nenadchla, tady jsem čekala víc. Asi spíš sedne víc lidem, kteří ocení prostou a ne moc výraznou chuť rybího vývaru jako základ. Prostě záleží na tom, jak si doma děláte kapří polévku na vánoce.

Cenově se u fish and chips dostanete pod 3000 islandských korun, což při vydělění pěti znamená něco pod 600 Kč za porci. A to je tady celkem v pohodě. 

Jedná porce. Celkem dost jídla i po dni náročného ptačího focení.

Ano, tohle je levnější varianta islandského stravování, fast food. Běžná jídla v běžných restauracích vas běžně vyjdou od 4500 ISK výše, spíš tak kolem 5000-6000 ISK. Spořivý našinec ať sobě vydělí sám. S heslem “ať nám ty ryby lezou při odletu ušima” jsme proto často končili den právě u fish and chips.

Dál pak stojí za to ochutnat místní jehněčí polévku. V sychravých a větrných dnech vás zahřeje nejen na těle, ale i na duši. Chuťově se nejvíc podobá vývaru z kravských oháněk. Prostě dlouho tažený plnohodnotný vývar s masem a zeleninou. Jedna báseň.

Místní jehněčí také stojí za hřích. Jen ne vždy narazité na křehké maso. Obzvlášť, pokud ho chcete propéct rare. Říká se, že na Islandu je dvakrát víc ovcí než obyvatel. Můžete si tedy být jisti, že to tu s ovcemi umí. I na talíři. 

Protože miluju kafe, dopřála jsem si na několika místech espresso. Bylo hóóóóódně kyselé, což zřejmě typický Čech neocení, ale mě tahle chuť při cestách po latinské Americe, hlavně na Costa Rice opravdu přirostla k srdci. Takže pokud jste stejně šibnutí a hořkou kávou vás dobrý hostitel zrovna nepotěší, je pro vás Island zemí zaslíbenou.   

Espresso v muzeu penisů. Taky kyselé.

Teď pár slov k islandskému pivu. Nejsem pivař, ale místní moky mi natolik zachutnaly, že jsem u nich zůstala po celou dobu pobytu. Tedy v kombinaci s nealko tekutinami, pochopitelně.

Oproti českým pivům mají ta zdejší méně hořkosti, více kulatosti a jsou prostě sladší. Takže pro ženu jako já je to skvělá volba. Narážím na fakt, že zatímco podle studií muži u piva často s oblibou vyhledávají právě jeho plnou hořkost, ženy z ní většinou nejsou zas až tak odvázané.  

Mezi typické lokální značky patří Gull a o něco silnější Boli, které vám tu načepují prakticky všude. V některých restauracích a speciálních nálevnách pak můžete ochutnat trochu lepší craftová piva třeba z produkce místního pivovaru Borg Brugghús. 

Oblíbené místní pivo Gull a Boli na čepu.

Osobně jsem vyzkoušela dva vzorky. První byla lehčí ovocná IPA NR.3 ÚLFUR (5,9 %), což v překladu znamená místní vlk. Prostě vlček. Světlé výrazné pivo s chutí grapefruitů a úžasnou vůní.

Druhý kousek byl luxusní stout NR. 30 SURTUR (9,5 %). Silnější tmavý mok husté pěny, ve kterém se podle mě perfektně mísí vůně kafe a čokolády s nasládlými tóny lékořice. 

Název piva Surtur je odvozen od staroseverského slova surtr - snědý či černý. Stejné jméno Surtr nese také jeden z ďábelských obrů severské mytologie. 

Obě piva byla excelentní. Našincům ale doporučuji, zapomeňte na ceny pivka na Staromáku a připravte se na mnohem větší pálky.

Snídaně v hotelu. Zdejší uzený losos s čerstvým sýrem, kapary a bezlepkovými krekry nemá konkurenci.

Mimochodem, za zmínku stojí i historie islandské prohibice, která je krásným příkladem toho, že zakázané ovoce chutná nejvíc. Je dobré si uvědomit, že mluvíme o ostrovní zemi. Tady se vždy všechny regulace dělají mnohem lépe než v pevninských státech. 

Islanďané si omezení prodeje alkoholu svorně odhlasovali v referendu už v roce 1908. Po krátkém přechodném období začíná roku 1915 platit zákaz naplno.

Už v roce 1921 jim ale Španělé se zdviženým ukazováčkem hrozí, že když přestanou dovážet do na ostrov jejich víno, nebudou od nich kupovat islandské ryby, které tvoří významnou složku islandského příjmu. Za chvíli je tedy španělské víno k dostání téměř všude. A Islanďané začínají čile diskutovat, zda to s tou prohibicí není celé na hlavu.  

V návaznosti na to, asi aby to bylo trochu méně na hlavu, roku 1935 islandští zákonodárci uvádí do praxe právo, které povoluje prodej veškerého tvrdého alkoholu a zakazuje pouze pivo s obsahem alkoholu nad 2,25 %. Jako důvod uvádí, že právě silnější piva jsou pro lidi přestupní branou k tvrdšímu pití a když ho zakážou, méně lidí se dostane na scestí. 

Našinec uvyklý českých pivních poměrů snadno a rychle prokoukne, ze tahle islandská sociální konstrukce je do nebe volající blbina. Načež od roku 1950 trvale roste jak spotřeba alkoholu na hlavu, tak počet lidí závislých na tomto euforiku. 

Navíc si čiperní domorodci pochopitelně začnou vařit pivo na tajňačku sami doma. Nakonec v roce 1989 dochází k uvolnění zákazu i pro prodej a výrobu piva. Což islanďany nadchne natolik, že od té doby slaví první březen jako národní Den piva s velkým D. Celkem jim rozumím.

Previous
Previous

📽️Bankok: Yaowarat a obří ústřice (video)

Next
Next

Vzájemné sympatie